Obsah této stránky vyžaduje novější verzi aplikace Adobe Flash Player.

Získat aplikaci Adobe Flash Player


Všechno je v mé hlavě

Reflex | 10. 2. 2011 | rubrika: Rozhovor | strana: 66 | autor: LUDĚK STANĚK

„Knížka je moje věc,“ říká nejprodávanější spisovatelka své generace.

V hlavě PETRY SOUKUPOVÉ je podle všeho veselo. Vydala dvě oceňované a prodávané knihy, které rozhodně nejsou veselé čtení. Zároveň dělala scenáristku nejvtipnějšího českého seriálu. Dokáže dokonale popsat rodinné peklo, jak je zažívají dospívající, přestože sama prý žádné peklo nezažila. Tak kde se to v ní bere?


Foto: Tomáš Tesař pro Reflex

Knihy Zmizet se až do dnešního dne prodalo přes 15 tisíc výtisků.
Znamená to mimo jiné, že Soukupová je nejúspěšnější spisovatelkou své generace. Zdroje z nakladatelství Host, které ji vydává, poměrně otevřeně připouštějí, že Zmizet je nejúspěšnější titul vydavatelství v posledních letech a jeho prodeje jsou „téměř vieweghovských rozměrů“. Což je, ať to berete z kterékoli strany, prostě úspěch.
Podle všeho, co jsem o Petře Soukupové věděl, nebral jsem rozhovor s ní jako snadný úkol. Lidé, kteří s ní pracovali, ji v soukromých rozhovorech hodnotili minimálně jako „uzavřenou“, častěji jako „drsnou“, dokonce se objevilo i hodnocení „pěkně ostrá“. Na většině fotek ji vidíte jako ne právě usměvavou holku s účesem, jenž má na té straně škály, která končí kolonkou „velmi odvážný“, plný počet bodů. Když jdete na rozhovor s někým takovým, nečekáte pokec, čekáte souboj. Přidejte k tomu fakt, že obě její knihy – K moři a Zmizet – jsou značně temné záležitosti, jež líčí pro většinu lidí idylické časy dětství jako cosi, co když přežijete psychicky v jednom celku, měli byste za to dostat metál.
Ani první dojem vám nevyvrátí pochybnosti – Petra sedí na místě schůzky v kavárně zcela stranou, kouří jednu cigaretu za druhou a celou dobu si nesundá pruhované rukavice bez prstů. Což vás znervózní přesně v tomhle pořadí.

• Jak jsem se tak díval na vaše fotky, vy se moc nesmějete, co?

Já mám takovej naučenej úsměv na fotky. To je takovej poloúsměv. Pro mě je to takovej bezpečnej výraz, kterým jsem si jista. Nechci prostě vypadat na fotkách pitomě jako asi každej.

• Ptám se proto, že jsem mluvil s několika lidmi, kteří s vámi pracovali v televizi, a ti mi shodně říkali, že neznají drsněji se chovající holku …

Ale to není tak, že bych vypracovávala k dokonalosti to, jak vypadat ostře nebo drsně. Spíš se před cizíma lidma moc neusmívám.

• Což mohlo být zajímavé, pokud uvážíme, jak rychle se rozjela vaše kariéra.

Jako jestli jsem se musela víc stýkat s lidmi a tak? To ani ne. Literatura má v Česku z mého pohledu tu výhodu, že lidi moc nezajímá, a je tedy celkem bezpečná z tohohle pohledu. Nic dramatického se nezměnilo. Ale jsou věci, které si dokážu užít. Je fajn přečíst si nějakou hezkou recenzi. A totéž jsou ty ceny. Když jsem začínala psát, nic moc jsem od toho nečekala.

• Na druhou stranu, část kritiky se s vámi nemazala. Zásadní argument myslím zněl, že to, co píšete, jsou vlastně literární scénáře, ne literatura …

Tak to bylo daný asi hlavně tím, že ti recenzenti většinou moc nechápou, jak vypadá scénář. Chápu, že je k tomu svádí to obrazové vidění nebo určitá strohost, ale prostě to tak není. Ale to mě trápí ze všeho nejmíň. Vadí mi spíš takový věci, že nějaký recenzent upozorňuje na něco, co v tom románu není. Jednou třeba někdo napsal, že v tom románu dostane nějaká postava fotografi cký zvětšovák, a vydával to za důkaz jakési archaičnosti. Já přitom vím, že to v té knížce vůbec není, protože sama ani pořádně nevím, co to je. Že se někomu nelíbí knížka, je v pořádku, ale že si ji ani pořádně nepřečetl …

• Evidentně vám to ale moc neuškodilo – vaše druhá a poslední kniha Zmizet se pořád docela dobře prodává i dlouho po vydání.

Vážně? Já jsem se dívala naposled před Vánocema a bylo to docela dobrý …

• Vyděláte na tom něco?

Já to vlastně ani nevím přesně. Myslím, že mám kolem deseti procent z prodaného výtisku, ale nevím, jak je to tam s DPH a tak …


Foto: Tomáš Tesař pro Reflex

• Oba romány jsou řekněme „rodinné“ a oba se na rodinu dívají spíš jako na něco plného traumat a konfl iktů než jako na nějaký ostrov bezpečí … Musím se prostě zeptat takhle: Jaké jste měla dětství?

(Smích) Myslím, že úplně standardní. Nestaly se mi žádné příšernosti, o kterých píšu, pokud to myslíte takhle. Vyrůstala jsem v Praze na Lužinách, ale jezdila na Smíchov do školy. Naši mě dávali hodně do různých kroužků. Ale díky tomu jsem nezažila takové ty sídlištní partičky, nebo jenom úplně minimálně. Samozřejmě i každé, jak se říká, „spokojené dětství“ s sebou nese nějaká traumata a křivdy, ale v mém případě se to vážně nedostalo mimo standardní hranice.

• Takže kde se berou ty traumatizované děti ve vašich románech?

Vymýšlím si je. Je to všechno v mé hlavě.

• Vymýšlet si třeba dítě, které se ztratí a nikdy nenajde, jako to máte ve Zmizet, je celkem drsné …

Ale takovéhle věci se prostě stávají. Mě u tohohle párkrát napadlo, že popisuju něco, co je v prožití daleko příšernější, než já to dokážu kdy popsat. Vlastně nevím, jestli bych si tohle měla dovolit. Říkám si, že někdo, kdo to prožil, by tu moji verzi mohl označit za pitomost. Ale dovolila jsem si to …

• Kdybyste to brala takhle, tak nemůžete psát nic.

To je taky pravda. Na druhou stranu, zmizení dítěte je vedle smrti dítěte asi ta nejtragičtější věc, jež se může v životě přihodit. Asi spíš proto.

• S tím mi trochu nepasuje fakt, že jste dělala scenáristku sitcomu Comeback. Že jste vedle rodinných traumat vymýšlela vtipy pro Ozzáka …

Tak to je tak jiná práce, že se to vůbec nedá srovnat. Ani ne proto, o čem to je, jako spíš proto, jak to vzniká. Seriálová scenáristika je kolektivní věc, zatímco knížku si dělám sama. To je daleko podstatnější.

• Takže ve skupině lidí dokážete vymýšlet vtipy a o samotě se věnujete vážným příběhům?

No, řekla bych, že asi nenapíšu sama od sebe vtipnou knížku, to je pravda. Ale nejsem depresívní člověk, co sedí sám doma za zataženýma závěsama. Na druhou stranu, že jsem psala zrovna Comeback, byla náhoda. Mohla jsem psát vlastně jakýkoli jiný seriál. Já jsem byla i tři týdny v jednom scenáristickém týmu seriálu Ulice …

• Tři týdny?

Zjistila jsem, že když už se rozhodnu psát v týmu, chci mít možnost vybrat si lidi, kteří mi sednou. To je vlastně jediné kritérium pro to, co chci nebo budu v televizi dělat. Nemám problém psát jakýkoli žánr, ať už je to detektivka, nebo sci-fi, ale chci ho psát s lidma, se kterýma si rozumím.


Foto: Tomáš Tesař pro Reflex

• Jste možná první absolventka scenáristiky na FAMU, již znám, která má toto myšlenkové nastavení. Vaši spolužáci nejsou zvyklí brát psaní scénářů jako práci …

Na FAMU se obecně televizní tvorbě nepřikládá vůbec žádná hodnota. V době, kdy jsem tam byla já, to bylo naopak spíš tak, že kdo dělá v televizi na seriálech, byl braný jako někdo, kdo díky tomu fl áká práci na těch „důležitých“, „niterných“ scénářích, jež vás na FAMU učí psát. Vlastně se ne učí ani základy psaní seriálů, místo toho se tam pořád na tu věc dívají, jako že je to něco míň.

• Co jste se tam tedy naučila vy?

Jak napsat scénář celovečeráku a dramaturgické postupy. A pak jsem tam samozřejmě měla čas na psaní. A lidi, kteří mě tam učili psát, mi opravdu pomohli a něco dali. Na druhou stranu, seriály se tam prostě neučí, ty jsem se musela naučit sama za pochodu. Navíc FAMU je teď dost nenastavená na týmovou spolupráci. Režiséři jsou vedení k tomu, aby si film udělali autorsky téměř celý. Není tam vynucována spolupráce se scenáristy, takže k ní prakticky nedochází. Kvůli tomu spousta lidí neumí pracovat týmově. Za mě tam prakticky nebyly tvůrčí tandemy, jako je třeba Jarchovský s Hřebejkem. Což je škoda.

• Vy máte svůj první scénář k celovečernímu filmu už hotov, ne?

Jo, scénář podle knížky K moři jsme teď přepisovaly v listopadu nebo prosinci naposledy. Má to Česká televize, teď se na to nějak shánějí peníze, režírovat by to měla Karin Babinská.

• Budete dělat i další?

Ne. Jednak zrovna píšu třetí knížku a mám takový systém, že vedle pracovního psaní dělám vždycky jednu svoji věc. A navíc, co se scénářem na celovečerák … to už bych musela psát pro konkrétního režiséra a stejně není momentálně pro koho. Pro mě jsou ale knížky vždycky důležitější. Knížka je moje věc. Scénář je v nejlepším případě polotovar určený k dalšímu použití.


Foto: Tomáš Tesař pro Reflex

• A další knížka bude zase poctivá dávka rodinné nepohody?

Nebude to tak hrozný, snad. Ale asi to ani nebude Saturnin, no … (smích) Je to deník dospívající holky psaný během jednoho roku. Mě totiž hrozně baví deníky. Všechny – ty intimní i ty psané s tím, že třeba budou zveřejněné. Vlastně jsem přečetla většinu deníků, které vyšly, včetně těch příšerných Chaunových. I když ty jsem asi nedočetla …

• Kdo vás tedy z vašich současníků, mladých literátů, baví?

To je těžké, protože já toho moc nepřečtu. S Jardou Rudišem jsme kamarádi, jeho Nebe nad Berlínem se mi líbilo, ale nic dalšího jsem od něj nečetla, podobně je to s Petrou Hůlovou. Problém je, že i když ty knihy mají dobré recenze a zajímají mě, hrozně mne odrazuje, že jsou odjinud. Jednou z Ruska, jednou z Berlína, všechno se odehrává někde jinde. Nebo třeba ještě v Argentině nebo Brazílii …

• Vy píšete o dětech a ne moc vesele. Co vám vlastně řekli rodiče na váš popis dětských rodinných traumat?

Třeba táta Zmizet vůbec nedočetl. Tvrdí, že je to na něj moc depresívní.


Foto: Tomáš Tesař pro Reflex

PETRA SOUKUPOVÁ (1982) se narodila v České Lípě, vyrůstala v Praze na Lužinách. V roce 2008 vystudovala FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Za svůj debut K moři (2007) získala Cenu Jiřího Ortena a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Volně na motivy knihy K moři napsala scénář, jenž vyhrál první cenu v soutěži Nadace Barrandov&RWE a kterého se jako režisérka ujala Karin Babinská. V roce 2009 autorka publikovala soubor tří novel Zmizet. Tento titul byl rovněž nominován na Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 získal pak hlavní cenu Magnesia Litera – Kniha roku. Jako spoluscenáristka pracovala na posledních řadách sitcomu Comeback.